Jednou jsem vstoupil do vlaku, kde se lidé přeli, zda je Baťa bankrot nebo není. Bylo to v dobu přelomu, kdy méně stateční upadli a mnozí je následovali ze ziskuchtivosti. Ti lidé nevěděli, že sedím mezi nimi. Vyložil jsem krátkými slovy to, co jsem uveřejnil po té pod titulem »Bankrot«. Znělo to takto:

Nejsem řečníkem. Nepožadovalo se to dosud ode mne. Našim dělníkům stačilo, když dostali nejvyšší mzdy, ať v potravinách, či na penězích a zákazníci žádali především dobré a laciné boty. Teď však chodí kolem mne dělníci ustrašeni o svoji práci a o svoje vklady, zákazníci hledí na svoje boty a zpytují svědomí, zda zrovna ta stovka, kterou na nich posledně ušetřili, nezpůsobila tu pohromu, kterou vymýšlejí naši konkurenti a rozšiřují komunistické a maloživnostenské listy.

Musím říci dělníkům i zákazníkům svým pravdu, poněvadž chci, aby mi i podruhé věřili. Neměli pravdu ti naši pomlouvači, když psali o mém bohatství a nemají pravdu nyní, když mluví o mém bankrotu. Bohatství nemám, mám leda boty pro své zákazníky a kůži pro své dělníky. Je to takový majetek, jako dalekohled pro hvězdáře a jako housle pro muzikanta. Kdybych toho neměl, nemohl bych dáti svým dělníkům práci a zákazníkům boty. Byl bych tolik platen, jako hudebník bez nástroje.

Bankrotářem však také nejsem a nikdy se jím státi nemohu. Že bankrotářem nejsem, tomu uvěříte snadno, poněvadž víte, že bankrotář chce, aby věřitelé slevili a oni by mu neslevili, kdyby zapíral, že je bankrot.

Hůře je však přesvědčiti Vás, že já nikdy bankrotářem býti nemohu. - Příčiny jsou tyto: Především pocházím z toho starého světa, kdy lidé ještě říkali, že je to nečestný skutek, jmenovitě, když bankrotář při tom pochodí dobře a věřitelé špatně.

Za druhé naučil jsem se již za svého jinošství překonávati bankroty. - Povím Vám, jak, protože se z toho můžete poučiti:

Když mně bylo 18 let, zúčastnil jsem se založení nynějšího závodu pod jménem svého staršího bratra a za spoluúčasti své sestry s kapitálem celkem 600 zlatých.

Cítili jsme se boháči. Nescházel nám ani čas, ani peníze na radovánky. Za rok ale scházely peníze na zaplacení směnek ze zboží.

Bezvýsledné exekuce ukázaly, že není aktiv, ale knihy obsahovaly mnoho nezaplacených směnek. - Toho času nastoupil bratr tříletou vojenskou službu.

Schodek v obchodní bilanci neznamená ještě bankrot. V aktivech neoceňuje obchodník svoji energii, pracovitost a obchodní nadání a přece jsou to veliká aktiva. Ale ani těchto aktiv u mne nebylo. Vychován jsem byl v úřednickém městě a pohlížel jsem na fysickou práci jako na něco nečestného, a jiné práce jsem neuměl. A přece jsem bankrot neudělal. Stud před bankrotem bratrova závodu, za který jsem měl spoluzodpovědnost, naučil mne pracovati a šetřiti penězi i časem.

Svojí prací jsem překonal bankrot a zaplatil plně svým věřitelům. Takto jsem přišel k přesvědčení, že bankrot jest otázkou mravního názoru.

Ostatně na tuto historii se tak mnohý z Vás pamatuje.

Jsou i bankroty, zaviněné neštěstím. Jsou však také bankrotáři, kteří nechtějí přežiti své hanby, ale ani tito, ani ti lehkomyslně dobře živení a šťastní bankrotáři nejsou zárukou pro věřitele.

Pro věřitele jest zárukou jen obchodník, ochotný vydati svým věřitelům nejenom veškerý svůj majetek viditelný, ale který jest ochoten dáti sama sebe ve formě práce, konané třeba až do úpadu.

Na těchto ctnostech lidí stojí veliké závody, veliké banky, ba i říše. Němci tomu říkají: - Geschäftstreue (obchodní věrnost) a Schiller napsal o tom velikou báseň: Die Bürgerhaft (Rukojmí).

Nechci Vás odvrátiti od vybírání vkladů ze závodní spořitelny. Chci jenom říci, abyste vybrané vklady nesvěřovali velikým palácům, nýbrž abyste se dobře podívali, jak vysoké mravní hodnoty jsou lidé, kteří v nich pracují.

Pohled, který zazářil mnohým mužům z jejich upřímných očí, oblažil mne více, než by bylo s to učinit jakkoliv velké jmění.

Spatřil jsem v něm ono vědomí souručenství, které dělá lidstvo tak velikým.

Bylo patrno, že tito muži by nesli náš úpadek téměř tak těžce jako úpadek svůj vlastní.