Další vážnou překážkou v hospodářské výchově našich mladých zaměstnanců jsou jejich rodiče.

Mnozí rodiče mají za to, že jim přísluší právo a povinnost obhospodařovati výdělek a majetek svých dětí. Syn nebo dcera musí odvésti celou výplatu matce a matka naloží s ní po svém lepším rozumu. Dá opravit obydlí, obstará potraviny, ba i oděv.

V dobrých rodinách netroufá si dcera nebo syn požadovati vyúčtování z obavy, že by matka nebo otec považovali takovouto otázku za nedůvěru, ba za nevděčnost k rodičům. V méně dobrých rodinách povolí otec, někdy i matka ve svém výdělečném úsilí, když počnou vydělávat děti.

Slyšeti často otce v hospodě při plném džbánku: »A nač má kovář kleště« a hned si sám odpoví »Snad proto, aby se sám nespálil«. A tak často vidíme, jak muž před ženěním, po desetileté práci neví, zda má nějaké jmění nebo nemá. Ale jisto jest, že nemá žádné zkušenosti ze samostatného hospodářství. Shledáme, že nemá ponětí, co stojí živobytí, ba neví ani, co stál oblek, ve kterém chodí, protože mu ho koupila maminka. Má ten neblahý pocit, že se dře na jiné, třeba to byli blízcí příbuzní a jmenovitě nemá radosti a potěšení ze svých hospodářských výsledků a ze svého hospodářského pokroku a tím ze své práce.

Jest svatou povinností starších dětí, aby byly nápomocny při výchově mladších, když výdělek rodičů nestačí. Avšak v takových případech, ať přijímají rodiče peníze od svého dítěte jako půjčku rodině, aby tak břemena byla stejnoměrně rozdělena mezi všechny sourozence.

Avšak vždy mají rodiče ponechati své děti již od šesti let samostatně nakládati s každým vydělaným haléřem, ovšem bedlivě jejich hospodářství kontrolujíce. Již šestileté dítě jest oprávněno býti majetníkem a oprávněno spravovati své jměníčko, byť by pozůstávalo třeba jen z několika haléřů.

*

Zbavme se své malosti a velikost nás nalezne sama.